Bohouš

 

05m
Datum narození: září 1996
Opustil nás: + 18. 3. 2010

Výška: 70 cm
Váha: 45 kg

Nejsem výstavní pejsek.

Otec: neznámý
Matka: neznámá

Něco o mně:
Když bylo naší dceři 1,5 roku, věšela se na každého psa, kterého jsme míjeli na ulici. To byl jeden z momentů, který nám říkal, že mít pejska doma by nebylo od věci. Tou dobou jsme již byli nějakou dobu bez psa a bylo nám docela smutno. Nejprve jsme udělali výběr plemen, která přicházela v úvahu a líbila se nám. Jelikož naše dcera byla ještě malá, bylo k ní lepší pořídit většího psa. Větší plemena děti lépe tolerují, protože je dítě příliš neohrožuje. V té době jsme sice bydleli ve 2+1, ale byla jsem na mateřské (a ještě jsme plánovali jedno miminko), takže čas, který jsem mohla psovi věnovat byl velký. Chtěli jsme odrostlé štěně, které by již mělo vyměněné zoubky, protože těmi prvními by mohlo dcerku při hře nechtíc poranit či poškrábat. Více jsme preferovali fenku, ale pes by nám také nevadil. Z plemen jsme byli nejvíce nakloněni boxerovi nebo labradorovi, líbil se nám i dalmatin, ale toho jsme později pro jeho povahu vyloučili.

Z výběru vyšlo toto:
Boxer nebo retriever či labrador, případně jejich kříženci ve věku 6-12 měsíců, nejlépe fena.

Dali jsme se do hledání možných adeptů. Tehdy ještě nebyl internet tak běžný, takže to bylo o hodně pracnější. Shodou okolností byl v té době nově uveden do provozu útulek v Dolních Měcholupech. Měli zde dva boxery ve věku 1,5 a 2 roky. Zavolali jsme si tam, ale k dítěti nám je příliš nedoporučovali vzhledem k jejich nejasné minulosti. Nicméně zde bylo štěně, kříženec boxera, pejsek ve věku 3 měsíců, velmi klidné povahy. Jeho bývalí majitelé pejska i jeho sestru dali v 17 stuňových mrazech k popelnicím, na pospas osudu. Pejsek z toho dostal zápal plic a mezi tím, co jeho sestřička již našla své nové pány, on byl ještě v útulku. Všechny aspekty odpovídaly, až na věk, tedy spíše na první zoubky. Po chvilce uvažování jsme se rozhodli, že tento problém zvládneme. Pro pejska jsme si nachystali půvabné jméno Sally.

Vydala jsem se pro něj vlakem a MHD, protože auto jsme tehdy ještě neměli. Cesta trvala poměrně dlouho, jelikož do Měcholup autobus tak často nejezdil. Po příchodu do útulku mě paní ubezpečila, že vypadá jako boxer, jen má rovný čumáček. Obávala jsem se, co mi přinesou. Za chvíli se ve dveřích objevila paní s naším pejskem doslova přehozeným přes ruku. Ucho mu plandalo přes okraj ruky a vypadal, jako velký krásný plyšák. Když ho posadila na zem, zůstal sedět tam, kam ho položila a klidně sledoval cvrkot. V tu chvíli se kolem nás prohnal malý černý kokřík, kterého už asi 5 min nahánělo pár zaměstnanců útulku a noví majitelé. Okamžitě jsem personál ujistila, že ten klidný pejsek je NÁŠ, z obavy, že mi takový poklad někdo přebere. Sepsali jsme potřebné papíry, zatímco pejsek nevzrušeně ležel v náručí paní z útulku a polykal piškoty jako jednohubky. Když už jsme byli na odchodu, paní se ke mně sklonila a povídá: „Víte, on už jméno má..“ ale hned rychle dodala „ale můžete mu ho změnit“. „A jak se jmenuje?“ zaptala jsem se. „No, víte….říkáme mu…Bohouš“. Chvíli bylo ticho a já se z toho nějak nemohla oklepat. Pak jsme se rozloučily. Cestou domů jsem si říkala, že Sally je určitě hezčí a že se rozhodnu později.

Doma už se na pejska těšili a nemohli se dočkat. Když jsem ho přivedla, dcera zrovna dlela na nočníku. Milý pejsek, jakmile ji uviděl, vyřítil se na ni tak radostně, že ji srazil z nočníku rovnou na záda. Naštěstí se oba během půl hodiny oklepali a bylo to dobré. Pejsek měl takové rysy povahy, které nám přesně vyhovovaly. I přes svůj mladický temperament se dal usměrnit zvýšeným hlasem, byl velmi vnímavý, čistotný a dceru, no děti vůbec miloval. Jen to jméno. Když jsem mu jednou venku hodila klacek v domění, že se vyřítí, aby mi ho nadšeně přinesl, jeho pohled okopíroval hodovou dráhu klacku, včetně dopadu. Pak na mě upřel své velké, moudré oči, jako kdyby povídal: „ A co teď jako s tím?“. To mě dostalo. Povídám mu: „Ty jsi fakt Bohouš!“ a už mu to zůstalo.

Když jsme si Bohouška přinesli, měl 8kg ve svých 3 měsících a žebra z něj jen vystupovala. Veterinář odhadl, že bude jako menší vlčák. Díky naší důsledné péči z něj vyrostla skorodoga se 70cm v kohoutku. Děti na ulici volaly: „Maminko, podívej, koníček…“. Stal se miláčkem davu, absolvoval základní výcvik a byl milým společníkem našich i sousedovic dětí. Tahal je na bobech, běhal s manželem na dlouhé tratě a mě byl neochvějným obráncem. Co nesnášel byla jízda autem a autobusem (okamžitě vyprazdňoval své útroby) a nelíbilo se mu, když bobovali nebo sáňkovali dospělí, ty okamžitě sundaval dolů. Dneska je stále ještě mezi námi. Díky alergii našeho syna se po pozdějším věku stal společníkem mého tatínka, který ho nedávno bohužel navždy opustil. Zůstal však věrným přítelem naší babičky a za měsíc mu bude úctyhodných 13 let. Byl a stále je naším psím pokladem.

Po letech naplněných zdravím a dobrou náladou nás zcela nečekaně opustil ve věku 13,5 roku. Ledviny a srdíčko mu vypověděly službu a my jsme se s ním museli z těžkým srdcem rozloučit. „Děkujeme Bobánku ti za tvou krásnou milující a trpělivou povahu a nadšení pro každou sdílenou věc. Budeš žít stále v našich srdíčkách a vzpomínkách.“

06m