To, že se v naší rodině nedějí všechny věci tak, jako v jiných rodinách, na to jsem si už zvykla. To, že se budeme stěhovat během týdne do nového domova a to ještě mezi svátky, to jsem rozdýchala do několika hodin. To, že budu řídit dodávku, jsem přijala s lehce oroseným čelem, a to, že mi těsně před stěhováním onemocněl manžel, moje silná paže, angínou tak, že ležel v horečkách, to už mě vyvedlo z míry jen trochu. Rozhodla jsem se, že depresi si nechám na jindy. Nicméně, jak se záhy ukázalo, nebyl to konec našich dobrodružství.

Jelikož se naše stěhování rozdělilo do několika fází, abychom vše zvládli v klidu, vydali jsme se v sobotu s dodávkou plnou krabic do našeho nového domova. Pomáhali mi dva kamarádi a asistovaly naše děti. Dopoledne proběhlo celkem bez komplikací, dokonce se nám podařilo i objevit sirky a zapálit v kamnech. Děti si zahrály na permoníky a nakutaly mi uhlí. Bohužel i s mourem, a kdo zná topení v kamnech, ví co se stane, když s ním přiložíte. Takže lehce očouzená od kouře a taky od popela jsem zasedala do dodávky, že si dojedeme na oběd a odpoledne půjdeme vymalovat pokojíček dětem. Vzali jsme to zkratkou přes les.

Najednou vidím v příkopě cosi divného. Vypadalo to jako velký černý pes. Z mordy mu tekla krev. Nehnutě ležel v příkopě. Než mi došlo, co jsem viděla, ujela jsem ještě několik desítek metrů. Pak jsem zastavila. Kamarád se na mě podíval, a protože mě zná, povídá: “Chceš se tam vrátit?” Přikývla jsem, že ano, a dala jsem se do couvání. Dojela jsem až ke psovi. Stále tam nehnutě ležel, zrak upřený dopředu a z ran mu tekla krev. Byl to žalostný pohled. Ležel tam a trpělivě snášel svou bolest. Vytušila jsem, že to, že máme dodávku (teď už prázdnou), je velká výhoda.

Na psa jsem promluvila a zkusila ho pohladit, reagoval klidně, což bylo dobře. Očividně byl dost otřesen. Přemýšlela jsem, jak na to, abych mu víc neublížila, než pomohla, protože odhalit případné zlomeniny nebo stav páteře bylo v příkopě skoro nemožné. Zkusila jsem se tedy dovolat někomu z veterinářů, ale jak se dalo předpokládat, 23.12. se jen tak někomu nedovoláte.

Nezbylo než psa naložit a dovézt do nejbližší nemocnice, vzdálené cca 25 km. Ale jak naložit 50kilového hafana? V autě byla naštěstí deka. Kamarádi na mě koukali se slovy: “Tak řekni, co máme dělat?” Položili jsme deku vedle psa a šikovně ho na ni přesunuli. Při tom se ukázalo, že je to fenka, a ne pes, jak jsem si původně myslela, protože v okolí jednoho takového znám a občas ho stříhám.

Kluci chytli deku a já přidržovala fenku, aby nevyskočila, ale zvládla to dobře, prostě šikulka. Řízení jsem přenechala kamarádovi a sama nasedla do nákladového prostoru k pacientce. Seděly jsme na podlaze na dece, hladila jsem ji po hlavě a tiše na ni mluvila. Chovala se klidně a trochu se střásla, možná zimou, možná ze šoku. Něžně mi lízala ruku a také tepláky, na které odkapávala její krev. Přemítala jsem, jak ji někdo mohl srazit a nechat ji tam. Také jsem přemýšlela, co bude dál. Jestli ji půjde zachránit, či ne, jestli si ji budu muset vzít domů nebo zůstane v nemocnici, kolik bude stát léčba, zda nebude nutná operace a jestli to holka vůbec přežije. Jelikož se stěhujeme do baráčku, pomalu jsem došla k myšlence, že pokud se páníček nenajde a vše dobře dopadne, zůstane u nás. Nicméně byla čerstvě ostříhaná a také tetovaná, takže jsem si byla téměř jistá, že ji nikdo nevyhodil, ale majitel ji určitě shání. Ale kdo to je?

VeterinářMezi tím jsme dojeli do veterinární nemocnice. S pomocí doktora jsme ji dostali do ordinace, kde bylo zjištěno, že nemá vnitřní krvácení, což byla dobrá zpráva. Tetování sice bylo, ale nečitelné, to byla horší zpráva. Pak mi pan doktor sdělil, že dostane injekce, kapačku, pak jí zašijí rány a můžeme si ji odvězt domů. Tak to mě dost zaskočilo, protože doma máme 3 malé psy, kteří by to asi nevydýchali, a navíc bych ji musela vzít ještě do našeho malého bytečku 3+1, kde do ložnice se vejde pouze postel a kdybychom ji dali do kuchyně, neuvaříme si ani čaj, protože nedosáhneme na konvici. Začala jsem se smiřovat s představou, že s ní budu spát v domečku u kamen na starém kanapi.

Poprosila jsem sestru, zda by mě pustila k internetu, abych mohla najít potencionálního majitele, nebo alespoň nějaký záchytný bod. Mezi tím naše psí dáma dostala kapačku a kamarád u ní seděl na chodbě. Sedla jsem k počítači, ale ten se s námi dost dlouho odmítal bavit. Nakonec přece, ale jeho šnečí rychlost mě doháněla k zoufalství. Nakonce jsme našli kontakt na příslušný klub a na nejbližšího člověka v okolí. Sestřička ho dokonce znala ze cvičáku, na který, jak jsem zjistila, chodím i já, jen o patro níž na agility.

Zvedla telefon a volala. Pán na druhém konci byl značně nervózní a říká: “Já teď na vás nemám čas, hledám svého psa, ztratil se mi.” Sestra mu pohotově vysvětlila, že to, co hledá, máme patrně my zde. Podle popisu tomu tak skutečně bylo a pán i s manželkou vyrazili k nám. V mnoha ohledech se mi ulevilo. Jednak měla fenka své majitele, kteří ji milují, jednak nebudu muset řešit, kam odpoledne s ní, a také, že naše námaha nebyla marná.

Paní s pánem přijeli, celí ustaraní a uplakaní. Kelly, jak se fenka jmenuje, byla očividně ráda, že je vidí. Paní byla opravdu velice vděčná a moc nám děkovala, nemohla se vzpamatovat z toho, že někdo jejich fence pomohl. Snažila jsem se ji uklidnit, že je to v pořádku, a že je důležité, aby vše dobře dopadlo.

A víte, jak se stalo, že se Kelly ztratila?

Procházka se psyJejí majitelé vzali ji a ještě další své dva psy na procházku po loukách a lesích. V té době zde probíhal hon na divočáky, o kterém se v okolí nevědělo. Najednou z houští vyskočil divočák a musel by to být sádrový pes, aby zůstal klidný. Psi se za ním rozběhli. Po chvíli se jeden pes vrátil. Devítiměsíční štěně se nakonec také vrátilo na původní místo, ale Kelly, 10letá dáma, už ne. Obavy majitelů byly pochopitelné. Mezi střelbou a honebním blázincem se ji vydali hledat. Pak viděli, jak jeden z pronásledovaných kanců úplně zrušil kolem jedoucí auto. Nakonec jim někdo řekl, že mrtvý pes leží někde v příkopě. Takže několik hodin hledali mrtvolu Kelly kolem okolních cest.

Kelly to přežila a dokonce jí už chutná. Jak se nakonec ukázalo, nebylo to auto, co jí takhle pošramotilo, ale kanec, který bojoval o svůj život s myslivci a střetl se s ní. Hluboká bodná rána na hlavě, která se otevřela až ke kosti, a další tržné rány tomu napovídaly snad nejvíc. Dneska už jsou zašité a hojí se. Myslím, že Kelly si příště divočáka nevšimne, ani když jí půjde před nosem. Nicméně jsem si na tom uvědomila, jak nebezpečné, je potkat rozzuřeného kance. Pro člověka nebo menšího psa by to mohlo být i smrtelné, ostatně Kelly měla také velké štěstí.

Takže až půjdete na procházku do lesa, raději si zjistěte, jestli tam zrovna neprobíhá nějaká leč, aby váš pes, nevzal do zaječích se zajíci nebo se k vám či k němu nedostala nějaká zbloudilá kulka.

No, a my jsme se odpoledne vrátili vymalovat náš pokojíček. Primalex Polar mě natolik poznamenal, že když mě sousedka potkala ve dveřích, radostně zvolala: “Jé, ono sněží!”