Každý z našich pejsků má místo v našem srdci, a neumíme si bez jediného z nich představit život. Chtěla jsem se s vámi ale podělit o zajímavost, které jsem si za těch pár let ve své smečce všimla. Nejprve jsem si myslela, že je to náhoda, později mi to už vrtalo hlavou a nyní, po příchodu našeho posledního psího miminka už v tom shledávám nějaký zvláštní systém psí smečky. O co jde?

Inu pochopit a poznat to může jen ten, kdo dovolí svému psovi, aby s ním sdílel alespoň někdy lože. Z počátku jsem nebyla zastáncem spaní se psem v posteli. Při příchodu našeho jorka Čakyho jsem celé tři dny spala s rukou v košíku a měla jsem pocit, že dostanu obrnu. Třetí noc jsem už usnula z toho vyčerpání tak tvrdě, že jsem ani nezaznamenala změnu. Ve tři hodiny ráno jsem se probudila a milý Čaky chrněl mezi mnou a manželem a sladce spal. No kdo by měl to srdce ho vyhodit….teda já osobně už jsem stejně nemohla spát s jednou rukou v koši… A tak to všechno začalo.

Čaky s námi začal sdílet (na pozvání) naši postel. Zajímavé bylo, že si vybral ke spaní místo u mého srdce. Tak to zůstalo po několik měsíců, než se k nám nastěhoval jeho nový „bratříček“ naháček Timi. Měla jsem obavy, kam se ke spaní nastěhuje. Tajně jsem doufala, že on bude spát u manžela, ale… to jsem se bohužel mýlila. On se rozhodl spát také u mě. Měla jsem obavy, že si Čaky bude své místo u srdce bránit, ale ouha, on se posunul o patro níž a začal spát u mých nohou.

Za nějaký čas dostali kluci ještě jednoho, tak trochu „nevlastního“ brášku peruána Sidiho. To už jsem se opravdu bála, jak se do té postele poskládáme. Čaky ho s velkým nadšením nepřijal, protože se o Timíka nechtěl dělit, ale co se týče spaní, nastal další zajímavý posun. Pro změnu chtěli spát všichni se mnou, ale Timi přenechal „místo u srdce“ Sidimu a odstěhoval se k mému břichu či zádům, jak to zrovna vyšlo. Po mnoha nocích, kdy jsem vstávala jako by mě nakopl kůň, zatím co naši kluci koukali z peřin do růžova vyhajaní, jsem si řekla: „A dost!“ Přestěhovali jsme kluky do kuchyně. Bylo to sice tvrdé, ale takhle bych byla za chvíli invalidní na záda. Aby jim to nebylo líto, brali jsme je k sobě při naší televizní siestě nebo když jsme si šli dát dvacet přes den, pokud nám bylo přáno…

Postupem času přibyla také číňanka Geena a i ona nějaký čas spávala u mého srdce, ale protože je hodně chlupatá, bylo jí tam dost horko a tak se přestěhovala na peřinu. Jeden z posledních našich přírůstků, peruánka Elis, si své místo u srdce doslova vydobyla a jelikož nám bylo v posteli smutno, spávala (a také často spí) i v noci. Když si někdy jdeme lehnout přes den, nastane zajímavá situace. Jakmile vezmeme polštář a deku, všichni psi vletí na postel a stojí u svého místa, případně u místa, kam se chtějí nacpat… Jakmile někdo z nás ulehne, je okamžitě obležen, a to doslova. V nohách pod dekou leží Čaky, u nohou, či v zádech pod dekou leží Timi a nahoře u srdce Elis. Na dece nahoře potom Geena a o kus dál Sidi. Pokud se potřebujete vypotit, je to naprosto ideální. Horší je to v létě, když je nad třicet ve stínu…

Před pár týdny k nám přibyla ještě jedna peruání holčička Toffee. Docela jsem se bála, že jí Elis své místo nepřenechá, protože byla tak trochu rozmazlená… Když jsme k nám Toffe poprvé vzali, automaticky se hrnula na „své místo u srdce“. Ela sice trochu brumlala, ale posunula se aspoň o kousek níž, aby se tam vešly obě. Ona sama teď čeká miminka a tak by nejspíš chtěla dopřát trochu té srdeční hudby i jim… Je neuvěřitelné, že i teď se všichni dokážou poskládát pod jednu deku, ale co je důležitější, že tenhle zákon smečky zajímavě funguje. Je naprosto neuvěřitelné, jak starší, dospělí pejsci přenechávají své miminkovské místo na spaní těm mladším. Velmi láskyplné. My lidé se od nich můžeme hodně učit.

Všichni moji psi mají své místo v mém srdci a hrozně ráda cítím jejich teplo u svého srdce….doufám, že to nikdy neskončí.