Každým rokem vyrážíme na dovolenou do Sázavských lesů. Na tom není nic divného, až na fakt, že s sebou vozíme celou svou, nyní již osmičlennou, psí smečku. Děti vždy nadšeně čekají, co zajímavého se semele. Není divu, při tolika psech není o zážitky nouze. Já jejich nadšení příliš nesdílím a klidně bych si vystačila s úplně nudně klidným týdnem plným sbírání hub a pití kávy na terase. Letos se ale situace ukázala ještě horší než obvykle. Nečekané události nás zastihly již týden před odjezdem na dovolenou. V té době už jsem byla smířená, že s sebou povezeme i naší těhulku těsně před rozsypáním. Sbalila jsem porodní kufříček a tiše doufala, že si to nechá až na doma. Myslela jsem, že nic horšího se už stát nemůže, ale to byl omyl.

Týden před odjezdem se nám rozhárala naše nejmladší. Celé roky se nám úspěšně dařilo odjet na dovolenou bez háravky, ale tentokrát to mělo být dokonce v tom nejlepším. Děsilo mě to hlavně vzhledem k tomu, že s námi jezdí také náš plně funkční krycí pes a ten v takovém případě v klidu rozhodně nebude. Utěšovala jsem se představou, že pokud bude hodně řádit, dáme ho k dětem do přilehlé chatky.

Ten týden byl hodně nabitý, a tak jsem se snažila balit po kouskách. Počasí nám příliš nepřálo a dosušit oblíbené svršky našich dětí se zdálo téměř nemožné. Ve středu v noci mě vzbudila náhlá nevolnost. Letěla jsem do koupelny, kde jsem trávila většinu svého času až do ranních hodin. Sesunutá na studené dlažbě jsem si myslela, že je to moje poslední hodina. Ještě hůř mi bylo z představy, že tuhle děsivou střevní chřipku chytne někdo další z mé rodiny a dovolená bude pokažená. Dva dny jsem se potácela mezi postelí a koupelnou a snažila se najít poslední zbytky sil na sbalení věcí pro čtyři lidi a osm psů. Moje nejčernější obavy se naštěstí nenaplnily, zbytek rodiny zůstal viry nedotčen a v sobotu jsme začali nakládat do aut.

Toho dne lilo jako z konve. Manžel nakládal velmi statečně, vybaven pláštěnkou, ale i tak na něm nezůstala nit suchá. Naše velké psí holky ho celou dobu nadšeně pozorovaly a mokly s ním. Už jsem viděla v barvách, kolik páry bude v autě z jejich mokrých kožichů. Zavěšené na ohrádce dělící venek s chodbičkou pozorovaly situaci pro změnu naše nahulky. Zjevně se bály, že je zapomeneme přibalit. Než se všechno naloží, nesmí se v žádném případě sáhnout na žádné vodítko, postroj nebo obojek, protože jinak vypukne davová hysterie. Několikrát jsem na to upozornila všechny, koho to jen mohlo napadnout. Když už bylo v autech všechno včetně mobilních telefonů, začala jsem kšírovat náš osmičlenný psí sbor. Úplně nakonec náš krycí pes, aby se náhodou nevhodně nepotkal s naší hárající dámou. Dost na tom, že museli jet v jednom autě. Vrcholem všeho jsem ještě do auta nacpala klec s morčetem naší neteře, která s námi také jezdí. Zabouchli jsme dveře a hurá na naší oblíbenou chatu.

Přijeli jsme skoro za tmy a za stálého deště. Další anabáze nastala s vybalováním, venčením a zabydlováním. Když už bylo vše hotovo, byla jsem zralá dát si panáka. Hafani se najedli a všichni jsme s povděkem padli do peřin. Naštěstí s námi spí jen někteří psi, a tak tam zbylo místo i pro mě.

Hned ráno jsem zjistila, o kolik se rozrostl stav vysoké zvěře v místních lesích. Safi, naše velká kníračka neomylně zavětřila a už jsem jí viděla někde v dáli. Okamžitě jsem vytáhla vodítko a dala holky na něj. Nerada bych, aby se staly terčem místních myslivců. Drzost místních srnek opravdu neznala mezí, jak jsme zjistili v následujících dnech. V klidu nás z povzdálí pozorovaly a na nějaký útěk ani nepomýšlely. Skoro jsem je podezřívala, že snad mají vzteklinu. Díky antisrnčím opatřením jsme na houby chodili se psy zapřaženými v popruzích na dogtreking. Voně mohla běhat jen FCI 9, protože ta nám neloví. Popruhy jsou bezva, ale hustota stromů se ukázala jako velmi omezující. Velmi často se nám při vášnivém houbaření omotal pes kolem stromu nebo se holky na rozdvojce rozešly každá jiným směrem. I přes omezující faktory jsme skoro každý den našly košík hub. Divila jsem se, že jsme si nepřinesli i košík štěňat, když jsem pozorovala naši těhulku, jak s pupíkem přeskakuje pařezy. Měla jsem o ní starost, ale zase jsem jí nechtěla držet jen v chatě. Utěšovala jsem se, že bude mít třeba snažší porod, když bude tak rozhýbaná.

Každý den jsme se věnovali procházkám, sběru hub, ale také psím aktivitám, jako například coursingu. Pro tento účel jsme si nechali vyrobit ruční naviják ze starého kola. Výsledkem všeho našeho snažení byla zcela utahaná smečka, ale bohužel i my…

V sobotu, den před odjezdem, nám začala naše těhulína dělat díru do peřin, trnulo ve mně, že opravdu porodí už na chatě. Pak se ale zase uklidnila, a tak jsme to riskli a zůstali až do konce.
Při nedělním balení a úklidu chaty ležela schoulená na křesle a Ela jí zahřívala bříško. Každého, kdo šel kolem pořádně odvrčela, bylo jasné, že den D se blíží.

Na to jak celkem klidně proběhla dovolená sama, její konec byl víc než výživný. Než jsme dali psi do aut, doznala jsem, že má některý z nich průjem. Doufala jsem, že dojedeme domů v klidu a nebude nás to pronásledovat během úklidu, ale bohužel to tak nebylo. K úklidu chaty přibyla dezinfekce pokoje. Nabalili jsme se včetně psů do aut a vyrazili k domovu. Jak jsme se blížili ke sjezdu z proudové silnice nedaleko našeho domova, začala Nessinka zmateně běhat po kufru, říkala jsem si, jak ten pes pozná, že už budeme brzo doma. To byl ale omyl. V Nessince pracovaly tlakové vlny, které nešly zastavit, a tak se během krátké chvíle rozlinul po autě otřesný puch. Na můj komentář, že zase někde hnojí pole, děti poznamenaly, že spíš náš kufr….Se staženými okýnky a velkou nevolností jsme se snažili dostat co nejrychleji domů. Mezi tím ale Toffee usoudila, že ona v takovém prostředí prostě nebude a začala se cpát mezi síť dělící zavazadlový prostor a karoserii. Díky její velikosti se jí ale do auta dostat nepodařilo, a tak zůstala půlkou těla v autě a druhou půlkou v kufru. Těsně před domem se jí z toho všeho udělalo jaksi nevolno a pozvracela se, bohužel na neteř sedící těsně pod její hlavou. Když se za námi zavřela vrata zahrady, značně se mi ulevilo. Pustila jsem holky z kufru, vyprostila Toff ze zajetí a neteř se o sebe postarala sama. K běžnému vybalování nám přibyl ještě totální úklid mého vozu…

Bágly a báglíky nebraly konce a pračka vrčela o stošest. Doznali jsme, že budeme muset co nejdříve posekat zahradu, protože po naší dovolené připomínala spíše džungli.

Druhý den dopoledne, dřív, než byla zahrada posekána, bodla Elinku včela, jelikož je dokonalá herečka, zaměstnala svým zraněním půlku rodiny nejméně na hodinu a ještě si pak stěžovala pánečkovi, když se vrátil odpoledne z práce. Jelikož brzo ráno nabralo hrabání naší těhulky na intenzitě, pochopili jsme, že čas zrození se již nezadržitelně blíží. Všechno již bylo náležitě připraveno, takže nezbývalo než čekat. Naše mnohahodinové čekání narušil křik naší dcery, ozýval se ze zahrady a zněl zlověstně. Tušíce pohromu jsem vylítla ven jen v bačkorách a hned jsem pochopila. Naše kočičky se během dovolené zcela nerušeně procházely po zahradě (jinak chodí max. Po střeše nebo oknem od sousedů, protože jinak hrozí nebezpečí), protože si jaksi nestačily všimnout, že jsme se vrátili a velké psí holky taky. To se stalo osudným Dorotce, která je nemocná na ledviny. Nahnána mezi túji a vozík se srdnatě bránila, ale vypadalo to, že je to její poslední hodinka. Podařilo se mi holky umravnit a šokovanou, oslintanou kočku jsme vzali domů. Tam jsme zjistili, že na trhání se ještě nedostalo, takže vyvázla celkem bez úhony. Nicméně kdo nevyvázl, byla Nessie. Dorotka si musela myslet, že už je to vážně její konec a jak se bránila, prokousla Ness nohu, zrovna v kloubu. I přes ošetření večer Ness nechodila a manžel jí do kotce musel odnést. Než jsem se rozkoukala, začala Gee rodit, takže jsme měli do večera o zábavu postaráno. Děti my výborně asistovaly a tak jsme přivedly, teda Geenuška, očekávaná čtyři štěňátka a jedno bonusové navíc. Kolem půlnoci jsem se dobelhala do postele a říkala jsem si: „To se nám ta dovolená ale vydařila, co nás čeká příště?”