Stojím před zrcadlem a z obličeje si odmývám kapky zaschlého bahna. Vypadám, jakoby kolem mě projela kolona náklaďáků projíždějících velkými kalužemi. Oblečení ani nehodnotím, rovnou letí do koše na špinavé prádlo. Právě jsem se vrátila z očkování zbylých třech malých velkých kníračích holek. Venku dnes celý den pršelo, takže mě u vrat přivítaly tři bahnité koule plné radosti a dvě méně bahnivé koule (jejich maminka a teta kolie). To ale nebylo nic proti tomu, když jsem vytáhla ze šuplíku obojky a vodítka. Radostné skákání a štěkání nebralo mezí. Při každém odrazu ze země do vzduchu jsem dostala patřičnou spršku mokrého bahna z podsaditých nožek mladých slečen. Než jsem všem nandala obojky, byla jsem nahozená shora dolů a mezi zuby mi křoupal písek. Na očkování kromě mimin šla ale taky maminka a tři psi žijící v domě. Nacpat tři štěňata a maminku do kufru a zavřít tak, abychom neucvakli ocásek dalšímu z nich bylo docela náročné. Nakonec se vše podařilo a všech sedm psů a my s manželem jsme stanuli v čekárně veteriny. Naštěstí tam zrovna nikdo nebyl a pokud by náhodou byl, asi by raději odešel dřív… Při vchodu do ordinace se malým černuchám povedlo zamotat se do vodítek tak, že bylo jednodušší je všechny vypustit. Pan doktor to snášel statečně. Zkontrolovaly mu pečlivě ordinaci, prohlédly koše a málem mu vyrazily pár věcí z ruky. Nakonec jsme všechny naočkovali a následovala cesta zpět. Další příchozí utvořili špalír, abychom mohli projít. Manžel ukládal domácí psi do interiéru vodu a já ty naše blátivé koule do kufru. V tom mi Ambra odběhla za bulmastifem stojícím u dveří. Pohotová majitelka 60kg štěňátka odchytla to moje a já se snažila udržet dvě zbylé holky v kufru a dojít si pro třetí…no nepodařilo se. Po chvíli úsilí jsme nakonec do auta dostali všechny a hurá domů.

Odcházím od zrcadla a už jako celkem kulturně vyhlížející osoba sedám k počítači, abych si prohlédla, zda někdo neodepsal na inzerát. Ano, odpověď tu je. Stručná a věcná: „Můžete mi sdělit cenu štěňat.” Toť vše. Po minulých několika zkušenostech, když už dotyčný ani nenapsal: „Děkuji, je to pro nás nyní hodně” jsem vnitřně rozhořčená. Poslední kapku tomu zasadil volající, který prohlásil: „ Víte, já bych byl samozřejmě nejraději, aby to bylo co nejmíň”. Přepadá mě lítost i zlost zároveň. Umí si vůbec některý z těch lidí představit, co za tím vším je? Kolik lásky, ale především času, úsilí a peněz dobří chovatelé investují do odchovu štěňat? Myslím, že určitě ne.

Když se ohlédnu na úplný počátek, je tu malá fenka, která dostává tu nejlepší výživu, kloubní preparáty a vitamíny. Později je tu již velká psí dáma, která jezdí na výstavy, na cvičák a absolvuje rentgen kyčlí + jeho vyhodnocení v hodnotě 1700,-. Následují dva roky výcviku, což znamená tvrdou, cílevědomou práci, ale také finance. Zkusila jsem spočítat, na kolik takový výcvik přijde. Takže jezdím na cvičák 20km tam a 20km zpět. V prvním roce 1× týdně, ve druhém 2× týdně. Počítám li 50 týdnů v roce, dostala jsem se na částku 6375,- za benzín a 15000,- za figuranta a 800,- za členství. Celkem tedy výcvik vyšel na cca 22 tisíc. Krmení a veterináře už raději započítávat nebudu. Následuje složení povinné zkoušky, svodu a bonitace. To všechno vyžaduje jistou míru disciplíny, úsilí, trpělivosti a poctivosti. Proč je celkem málo uchovněných psů je jasné, většina lidí si tu práci s tím dát nechce. Zatím co se chovatel už v půl sedmé ráno prohání se psem po lese, většina majitelů sladce spí v peřinách. V době, kdy se chovatel vrací ze cvičáku, majitelé si dávají ranní kávu s koblihou. Jelikož většina chovatelů jsou ženy, aby mohly vůbec na cvičák ráno odjet, musí den před tím navařit, aby měla rodina co jíst…

Když už máme přípravy za sebou, následuje výběr ženicha. Někdy bydlí i stovky kilometrů daleko. Pokud chce chovatel mít opravdu hezká štěňata, náklady na cestu zpravidla bez mrknutí oka oželí. Za měsíc po krytí mnoho chovatelů jede na sono, aby věděli, jak to dopadlo. Pokud je výsledek kladný, čeká je za další měsíc radostná událost. Já osobně si beru pro tuto příležitost vždy minimálně týden „neplaceného” volna. Jelikož jsem OSVČ, každé moje volno je „neplacené” . Když pominu anabázi porodu, která u nás na první pokus činila 48 hodin, nemusím líčit, že prvních čtrnáct dní permanentně kroužíme kolem miminek a sledujeme, zda mají všechny dost mlíčka. Pokud se nám to nepozdává, pravidelně dokrmujeme umělým. Cena 250g krabičky nezřídka činí 250,-. Pokud má některé miminko opravdu problém, bereme si ho k sobě, nebo k němu docházíme i v noci. Následuje týden „relativního” klidu. Miminka už jsou „relativně” v pohodě, ale začíná nám přechod na tuhou stravu. První pokusy bývají plné emocí. Tvaroh je většinou až na stropě a o oblečení a místnosti, kde miminka přebývají ani nemluvě. To jsem ještě zapomněla zmínit, že teplota pro odchov miminek se má dokonce i podle zákona pohybovat od 28 do 30 stupňů, takže také od počátku statečně topíme a to nejen topením, ale i výhřevnými destičkami. V době příkrmu už destičku nepotřebují, za to se nyní můžeme zvesela věnovat praní dek a dennímu úklidu. V dalších týdnech následuje krmení, krmení, krmení, uklízení, krmení….odčervení, jedno, druhé, třetí…ob týden cesta do mlékárny pro 50-60 tvarohů, mléko…ob týden nám dovezou mrazák masa a pytle rýže. Vstáváme časně ráno a připravujeme snídani, svačinu, oběd, svačinu a večeři. Pravidelně myjeme misky, aby maličkým neuškodila nějaká ta zlá bakterie. Učíme je chodit ven a kupujeme dvířka do dveří, aby se mohla venčit sama. Je bláto, a tak necháme do výběhu navézt multikáru kamínů, aby se nám štěňata netopila v bahně. Upravujeme jim srst a učíme je česání. Hrajeme si s nimi a vytváříme či kupujeme hračky. Mezi tím prosedíme dost času u internetu a podáváme inzeráty, doufáme, že každé z miminek dostane svého „milujícího” a „zodpovědného” majitele na celý život. Musím uznat, že většina z mých miminek je má, ale teď, když ještě zbývají dvě malé princezny, které už jsme kromě toho všeho plně naočkovali a naučili chodit na vodítku, se mi zdá, že takoví lidé asi vymřeli.

Jediné, opravdu jediné, co je zajímá, je cena….pro mě, jako pro chovatele je to jeden z nejsmutnějších okamžiků. Jsem celkem ochotný člověk a dokážu pochopit různé lidské situace, dokážu i vyjít vstříc, ale ve většině těchto případů, není ani čemu. Říkám si, že pokud člověk bude řešit jen a pouze cenu a ani se na nic nezeptá, jak bude řešit krmení, veterináře….také jen podle ceny? Trochu mi to nahání hrůzu. Budu doufat, že se ještě nějaký žijící a milující člověk pro naše holčičky najde a já se budu těšit na milé dopisy a fotografie, tak jak tomu je i u ostatních štěňat.

Všem, kdo kupují štěně bych chtěla vzkázat, když už si my najdeme čas vám odpovědět na váš dotaz, mějte alespoň trochu uznání a napište nám třeba: „Děkuji za informaci” . Možná někde seženete levněji, to je možné, ale možná také dostanete zablešené, začervené a neduživé štěně, které vyrostlo ve sklepě, bez lásky, bez péče a bez zájmu. Strávíte řadu hodin ve veterinární čekárně a zainvestujete mnohem více peněz než jste si vůbec mysleli, abyste pejska dali dohromady, pokud se to vůbec povede. A dost možná taky, vám z pejska vyroste něco úplně jiného, než co jste chtěli. Pokud se vám tohle stane, vzpomeňte si na poctivé a svědomité chovatele, kteří vám chtěli svěřit to nejlepší ze své tvrdé práce….