Když jsem se přihlásila na své první neoficiální závody, se slovy svých civičitelek: ?Neboj, to bude lehký, to zvládneš,“ netušila jsem, co všechno budu muset zvládnout. To se však netýkalo jen výkonu psa. Kromě toho, že se asi brzo stanu kulturní vložkou těchto akcí, jsem si uvědomila mnoho důležitých věcí, které jsem dřív vůbec nevnímala, a i když nám jsou stupně vítězů na míle vzdálené, rozhodně mě to posunulo o mnoho dál.

Nečekané komplikace

Jak už to tak bývá, když máte nadějného a šikovného psa, který nádherně běhá, mohou se přihodit nečekané věci. Například mě začal týden před závody chodit jork po 3 nohách, a tak se tréning skoro nekonal a zbylo jen mlhavé očekávání toho, co asi předvede. Druhý z mých ?želízek v ohni“, bylo štěně, které jsme do roka nenechali skákat (kvůli kloubům). Překážku viděla poprvé den před závody s tím, že junioři tam budou mít tunely a zónovky. Ty nám šly velmi dobře, a tak jsem byla alespoň v klidu.

Poučení první: Neraduj se předčasně

Počasí

Každý, kdo se hlásí na závody v duchu tiše očekává, že v den závodů bude krásně modrá obloha, svěží vzduch a alespoň 20 nad nulou. Opak bývá pravdou. Oba naše jarní závody byly sychravé a deštivé. Boty jsme měli promáčené a nohy promrzlé. Avšak co zahřeje, když máte kolem sebe lidi, co vás umí povzbudit a zatleskat vám, i když se vám nedaří.

Poučení druhé: Nemusí pršet, hlavně když kape

Nečekané výpadky zdraví

Je ráno, zazvoní budík, protřete si oči a posadíte se na posteli. Najednou ve vás cosi zašplouchá, a pak ještě jednou. Vytřeštíte oči a letíte na onu místnůstku, a pak ještě jednou… Tak a co teď. Pro jistotu nesnídáte a místo toho do sebe ládujete živočišné uhlí. Tiše doufáte, že se vám právě tohle nestane na parkuru, i když… pak je téměř jisté, že byste skoro určitě byli nejrychlejšími závodníky na parkuru…

Poučení třetí: Počítejte se vším, co vás ani ve snu nenapadne

Překvapivá překvapení

Těch zpravidla není nikdy dost. Pro mě jich bylo hned několik. Například že v juniorech bylo kromě tunelů a zónovek ještě asi tak 13 skokových překážek, že se nesměly používat pamlsky a další drobnosti, které mě zcela vyvedly z konceptu. Říkala jsem si, a co teď. Odstoupit, neodstoupit? Jelikož nejsem ješita, řekla jsem si: ?A co, pro mě bude vítězství, když celý parkur vůbec proběhneme,“ protože jsem počítala s tím, že naše mimi vidouce skočky podruhé v životě skočí se svou tvrdou hlavou tak maximálně tři a tím jsme skončili, obzvláště až uvidí, že nemám v ruce kus salámu. (I když k obveselení všech, naším šíleným stylem, jsme skutečně všechny skočky prošli, takže já sama pro sebe jsem zvítězila, i když jsem vlastně byla poslední).

Další, co vás může dostat tak jako mě, že pes, u kterého si myslíte, že tuto konkrétní překážku překoná zcela hravě se zrovna na ní zasekne. A někdy stačí opravdu málo-jiné bočnice u překážky, zářivé barvy, mokrý látkový tunel a další.

Poučení čtvrté: Nikdy neříkej nikdy a raduj se z maličkostí

Komunikace mezi psem a psovodem

Když si uvědomíte, že na agility závodech nesmí mít pes ani vodítko, ani obojek a nesmíte na psa sahat, rázem si uvědomíte, jak moc vás pes musí poslouchat, a hlavně chtít poslouchat, protože popravdě on dobře ví, že vás má ?na háku“. Takže pokud jeho láska k vám není silnější, než borderka od vedle, kamarádka teriérka co o pár židlí dál nebo některý z členů rodiny, může se vám také stát, že budete svého psa nahánět ještě několik desítek minut po parkuru i mimo něj.

Poučení páté: Komunikujte se svým psem po celý rok, určitě se vám pak bude rád věnovat i na závodech

Umějte se zasmát sami sobě

Pokud váš pes provádí neuvěřitelné kousky místo nějakých super výkonů, nebo pokud vám zdrhne z parkuru či si jde zanadávat přísedícímu psu, nevěště hlavu. Neberte závody příliš vážně, můžete je pojmout jako trénink na cizím hřišti. Tak alespoň nebudete zklamáni, a možná vás zrovna pejsek příjemně překvapí. Jde přece o to, pobavit se a zasportovat si s přáteli a se svým psím kamarádem. Mě se při posledním závodu povedlo sebou švihnout na mokré trávě tak, že jsem nejdřív ani nevěděla, kde mi která část těla leží. Posbírat se, když se na vás dívají desítky pobavených diváků není tak úplně snadné, ale když slyšíte povzbuzení: ?Nevzdávej to! Nevzdávej to,“ tak to jde rázem lehčeji. Možná ani já, ani moji psi nebudou stát ta stupních vítězů, možná skončíme v roli ?kulturní vložky,“ ale mě to nevadí, mám ráda legraci, a nervu si vlasy z toho, že nejsme dokonalí, a proto se můžu těšit na další agility neoficiální závody.

Poučení šesté: Neberte nic smrtelně vážně, na smích se neumírá

Agility je sport lásky, násilím tu nic nesvedete, vlastně ani nesmíte, protože to je hrubé porušení pravidel. Když najdete ve svém srdci dost místa pro trpělivost a lásku pro sebe i svého psa, pro jeho i svoje chyby, potom si tento sport zamilujete a bude vás bavit třeba až do důchodu…