Patří už k naší rodinné tradici, že každý rok jedeme na výlet do ZOO Praha. Nadešel den D a my jsme opět vyrazili na naše oblíbené místo. Počasí nám přálo a my jsme se moc těšili, co objevíme nového.

Naprosto nás uchvátil pavilon Indonéská džungle. Nádherně přirozené výběhy opic a opravdu tropické klima. Vlhkost tak velká, že nám kapky vody stékaly pomalu i po objektivu fotoaparátu.

Zde jsme byli svědky nádherné rodinné scény, kdy opičí maminka umravnila několika dobře mířenými políčky svou ratolest, a ta se jí ihned omluvně vinula kolem krku. Neodpustila jsem si poznámku směrem k dceři se slovy: ?Vidíš, i ty opičky ví, jak vychovávat své mladé…“ Následně jsme se zastavili u orangutaních mláďat, která vypadala jako dvojčata. Díky informační službě jsme se však dozvěděli, že to jsou dva bratři, které od sebe dělí rok. Trochu mě to zarazilo, protože předchozí informace zněla, že mláďata se rodí vetšinou v intervalu cca 3-5 let. Zeptala jsem se tedy, jak je to možné, že se narodili stejné matce tak krátce za sebou. Dozvěděla jsem se, že maminka se o první mládě nechtěla starat, a tak jí bylo odebráno. Ona díky tomu došla k závěru, že mládě nemá a hned si pořídila další. Nakonec s příchodem druhého mláděte přijala i první, takže teď má skoro dvojčata.
Netradiční byl také „výběh“ netopýrů, v tmavé, izolované části tohoto pavilonu. Překvapilo mě, že výběh není zasklený, a tak jsem si neodpustila otázku, jak to dělají, aby netopýři nevylétávali ven z výběhu. Dostala jsem nečekanou odpověď: ?Ale oni vylétávají a létají po celé chodbě.“ V tu chvíli jsem si ihned uvědomila, jak nad hlavou cítím proudící vzduch od prolétávajících křídel netopýrů. Nicméně jsem ihned ucítila křeč v noze, za kterou se držel můj syn v panické hrůze, že by se ho opravdový netopýr vážně dotkl. Nám to radost vůbec nepokazilo, ba naopak, byl to krásný zážitek z blízkého setkání. To, že náš syn opustil pavilon málem po čtyřech bylo vedlejší.

Neopomenuli jsme navštívit Moju a její rodinu. Zrovna když jsme vcházeli, paní informátorka položila otázku: „Víte jak se pozná gorilí samec?“ Než stihla odpovědět, skoro jsem si odpověděla sama, protože u vrat ležel na zádech, nohy opřené o vrata a ruce složené na hrudi, no kdo asi… A následovalo sdělení, že se pozná podle toho, že má stříbrný hřbet. A já bych dodala:“Je těžce v pohodě a mocně připomíná některé hlavy rodin po příchodu z práce, při vykonávání zaslouženého odpočinku.“
Další příjemnou věcí bylo, že jsme stihli cvičení slonů. Je neskutečně působivé vidět, jak tak ohromné kolosy ovládají nepoměrně menší človíčci s malými kovovými háčky. Dozvěděli jsme se, že mladší ze slonic si zahrála v seriálu Pan Tau. Bylo na ní vidět, že se ráda předvádí dodnes.

U cvičení lachtanů bylo beznadějně narváno, takže jsme toho moc neviděli – snad někdy příště.

Nesmím zapomenout také pochválit stánky s občerstvením, kde si mohl každý vybrat dle své chuti, a také možnost navštívit restauraci. Nám svačina tradičně vychází na občerstvení ?Na kopečku“, výhodou je, že děti nemusíme popohánět…
Podívali jsme se také na roztomilé papoušky, hroší miminko a vždy dobře naladěné tučňáky. Objevili jsme krásné tapíry, když tu najednou vypukl silný liják. Kdo mohl, prchal pod nějaký přístřešek, včetně zvířat ve výbězích, jen tapíři stáli v klidu dál a nerušeně přežvykovali.

Nakonec jsme si zašli do lemuřího výběhu. Stojíte zde přímo mezi zvířaty a koukáte jim do tváře. Je to velice příjemné a všem, kdo se o ZOO Praha starají, patří velký dík za to, že neustále přemýšlejí, jak pobyt zde zpříjemnit nejen zvířatům, ale i lidem. Pokud se k návštěvě ZOO Praha rozhodnete i vy, rozhodně nebudete litovat.

Info o akcích, návštěvních hodinách a další na http://www.zoopraha.cz/