Byl krásný podzimní den, slunce krásně svítilo a vzduch voněl spadaným listím. Vylétla jsem k obloze ze svého úkrytu … náraz … bolest mi zalila tělo, před očima se mi zatmělo, slunce zmizelo a prudce jsem padala k zemi. Po tvrdém nárazu jsem zůstala ležet na studeném, tvrdém povrchu. Zima se mi rozlévala po těle, když jsem slyšela nějaké kroky a hlas. Nějaké ruce mě jemně vyzvedly nahoru, zkoušela jsem otevřít oči, abych se podívala, kdo na mě sahá. Byla tam nějaká žena a soucitně se na mě dívala. Zabalila mě do teplého svetru a dala mě muži vedle ní. Ten mě vzal do takové vrčící věci. Položil si mě na klín a chvíli jsme se na sebe koukali. Hladil mě po hlavě a já se ani nebránila, protože jsem z toho všechno byla ještě v šoku. Na chvíli jsem usnula, když ta vrčící věc zastavila a ta drobná stvoření, co jim říkají děti, i ta čtyřnohá smečka vystoupila ven. Pak si mě zase vzala žena, aby mi nějaký ten pes neublížil, jak říkala, a pomalu mě nesla do jakési klece. Tam mě položila na měkké a nechala odpočívat. Mezi tím jsem slyšela, jak telefonuje nějakým lidem, co jim říkají veterináři, ale ti jí pomoci nemohli, a tak zase volala jinam. Po docela krátké době přijela jiná žena s takovou barevnou bedýnkou, chvíli si s mojí paní povídaly a pak mě ta moje vzala naposledy do ruky a podávala té druhé. Snažila jsem se vstát, abych ukázala, že už mi je líp, tak si na ruce navlékla takové divné věci, abych ji nezranila. Zase jsem jela tou vrčící věcí, prý někam, kde mi mohou doopravdy pomoci.“
Očima člověka
Při naší dlouhé cestě na jih Čech, když už jsme se blížili k cíli, srazil protijedoucí kamion káně, které právě vylétalo ze svého úkrytu. Po nárazu letělo prudce k zemi. Zrovna jsme jeli proti a snažili se mu vyhnout. Nedalo nám to, a tak jsem po ujetí několika dalších metrů zastavila, abych se přesvědčila, jestli pták náhodou srážku s vozidlem nepřežil, protože se nejednalo o čelní náraz. Pták sice ležel, ale dýchal, a chvílemi se snažil pohnout. Poté jsme ho s manželem dopravili v autě plném dětí a psů na místo našeho cíle a ihned začali shánět odbornou pomoc. Naštěstí jsme velice rychle narazili na vynikající lidi, kteří se touto problemtikou zabývají. Do půlhodiny po zavolání si našeho maroda vyzvedla velice milá a ochotná slečna, od níž jsme dostali i řadu praktických rad.
Rádi bychom se o ně podělili i s vámi, protože každého z nás může potkat něco podobného. Připravujeme sérii článků, jak postupovat, když najdete volně žijící zvíře, zdravé či zraněné.
Mezi tím, co se psal tento článek, začal se náš marod trochu uzdravovat. Jeli jsme se podívat, jak se mu daří a při té příležitosti navštívili záchrannou stanici. Uvítala nás velice milá slečna s rozvernou psí společnicí, která nás nehodlala opustit, ani když byla tažena do místnosti, aby nám nezaťapkala oblečení.
Prošli jsme areál a podívali se na momentální svěřence a samozřejmě na našeho zachráněnce. Nebo vlastně spíše zachráněnkyni. Vypadala o mnoho lépe a koukala na nás se široce rozevřenýma očima a otevřeným zobákem, skoro jako by říkala: ?Co vy tady?? Vypadala roztomile a měli jsme radost, že se jí daří lépe, i když vzhledem k možným vnitřním zraněním nemá ještě vyhráno. Měla asi více štěstí, než popálený sameček poštolky, který je již na celý život postižený.
Pobyt v záchranné stanici byl pro nás nejen příjemný, ale také poučný, takže určitě se můžete těšit na reportáž.
V článku „Jak postupovat při nálezu divoce žijícího ptáka?“, který připravujeme, naleznete praktické informace od samotných ochránců. Asi jsme nedodrželi úplně přesně správný postup, ale jsme rádi, že jsme nedovolili jiným autům dokončit dílo zkázy tohoto nádherného tvora. Teď nezbývá než čekat, zda se nám smrt podařilo zažehnat.
Pomocníkem nám byl:
A tímto chci všem jeho členům poděkovat za rychlou pomoc a milé jednání.