Hodně lidí by si asi poklepalo na čelo, že hodláme trávit dovolenou s tolika psy, když mnozí lidé dávají hlídat svého, byť jednoho, psa, aby si odpočinuli i od něj. V našem případě je to naopak. Dovolená znamená, že máme konečně víc času věnovat se jeden druhému, ale také našim čtyřnohým miláčkům. Samozřejmě to není úplně jednoduché vymyslet systém, aby všechno fungovalo, obzvláště pokud si představíte, že se všichni musíme vejít do pokoje 2,5×3,5 m, a to ještě společně se dvěma dětmi.

Letos jsme vyjížděli raději dvěma auty, abychom jeli v klidu. V jednom já, děti a psi, v druhém zavazadla a manžel. Když jsme dorazili na místo, pan správce se rozhlédl a povídá: “No, zatím je tu víc psů než lidí…” Už si na nás za ty roky zvykl a ví, že nic nezničíme ani v takhle vražedné sestavě, a tak to bere s velkým nadhledem. Postupně dorazili také naši známí, pro změnu se svým psem.

Chata je v idylickém zákoutí Sázavy a není problém tu pejsky pouštět volně, tedy pokud poslouchají. Kromě běžného venčení, které letos už probíhalo na etapy, chodíme na různé výlety. Cílem je samozřejmě utahat děti a psy. Někdy se to samozřejmě vymkne z rukou a utahaní jsme víc my, než výše zmíněná skupina. Jeden z našich výletů čítá tam i zpět 12 km. Tam jsme dorazili poměrně svěží, ale zpátky už to bylo horší. Nejen děti, ale i někteří psi už tahali nohy za sebou a rozhodně nehodlali zdrhnout. I Geena, která neustále běhá celá rozjásaná v kruzích, své kroužky o hodně zmenšila. Malou Elisku jsme pak už museli vzít do náručí, kde visela jako hadřík. Po zbytek dne už nikdo ze psů nechtěl o venčení ani slyšet a malá Eliska spala jako dřívko několik hodin.

Jeden z výletů se nám ale opravdu vymstil. Vyrazili jsme na Melechov, což je kopec asi 3 km nad chatou, takže nic hrozného, ale letos jsme se nějak přepočítali. Již na začátku začalo krápat a když jsme hledali pláštěnky tvrdila jsem (teď vůbec nechápu, jak mi to mohlo vyjít z pusy), že v lese déšť není znát. Když už jsme byli v půlce cesty, začala se dělat podivná mlha jako z hororu, měla jsem co dělat, abych viděla všechny své psy. Elisku jsem strčila pod svetr, aby nám nenastydla, a pokračovali jsme v cestě. Najednou se rozpršelo a pršelo poměrně vydatně. Ti chytřejší vyndali pláštěnky, ale já, manžel a ještě několik dobrodruhů, ale také naši psi, jsme vydatně mokli. Moje krásně vyžehlené vlasy vypadaly jako zmoklá sláma a psy už jsem hlídat nemusela, protože se mě křečovitě drželi. Vypadli jako hejno zmoklých slepic a viděla jsem, jak si naháči pro sebe nadávají, jak jim kapky deště pleskaly na holé tělo. Na vrcholu kopce jsme došly k starobylé tvrzi, kde všichni zmoklí psi vyběhli k zamřížovaným dveřím a kdyby mohli, bušili by pěstmi do dveří se slovy: “Okamžitě otevřetéééééééééé!” To se bohužel nekonalo, a tak se zhnuseně vydali na zpáteční cestu s námi. Déšť ještě zesílil a já měla vodu už i v podprsence. Elisce se držela voda v dolíčcích uší, jako v okapu. Zanedlouho se ozvalo hřmění, to už jsem byla celá nesvá, protože bouřka v lese, to není žádná legrace. Nakonec jsme se úspěšně dostali do chaty. Na zemi se povalovaly hromady mokrých hadrů a bot. Všechny malé psy jsem naházela do sprcháče spolu se sebou a prohřála je teplou vodou. Potom jsem vyfénovala celou smečku a taky sebe. V pokoji to vypadalo jako v římských lázních. Nakonec jsem vlezla do postele a malí hafani samozřejmě taky. Z podpeřiny koukaly už jen čumáčky.

Další volný čas jsme věnovali socializaci Elisky, kterou jsme pravidelně brali na nákupy do města a taky na zmrzlinu, to se jí opravdu líbilo. Jako doprovod jsme občas vzali Safinku, aby jí dodala sebevědomí, ale jelikož nám pak všichni dobrovolně vyklízeli chodník, museli jsme od toho ustoupit, jelikož potkat pak dav lidí nebylo tak snadné…

Se Safi jsme se věnovali stopování, abychom se pomalu připravili na zkoušky, ale občas nám to zkazilo počasí. Přesto ji to vždy moc bavilo. Večer měla za úkol hlídat naše malé slečny, které spaly v chatičce, tedy ona spala vlastně nakonec také s nimi. Holky si to užívaly a Safi taky, jen když jim přilehla peřinu, bylo jasné, že se už nepřikryjí. Občas zabavila taky polštář nebo celé dítě, ale nechali jsme to přírodě. Podotýkám, přežily to všechny.

Týden nám rychle uplynul a mě se do mysli vkrádalo, jak vysvětlíme Elisce a Safi, že už nebudou spát v posteli. Naštěstí se po návratu domů chovaly přímo předpisově, takže se žádné noční vytí nekonalo.

Příští rok to určitě zopakujeme, jen doufám, že se některá z psích dam nerozhodne hárat…