Tak už je to tady, přišel pátek, a my jsme se chystali na víkend k babičce a dědovi do 200 km vzdálených jižních Čech, abychom jim posekali zahradu a pomohli s dalšími pracemi, na které ve svých více než 80 letech nestačí.
Na tom by ani nebylo nic tak divného, ani šíleného, až na to, že jsme s sebou úplně poprvé museli vzít kromě našich dvou už celkem rozumných dětí také našich pět psů, z toho jednu hárající fenku (zrovna v tom nejlepším) a druhou, která bydlí od mala venku, a na takové návštěvě s námi ještě nebyla.
Na zahrádku jsme naložili dvě psí klece, aby se pánové s dámou mohli bez rizika střídat ve venčení, náš kufr s věcmi, protože kufr auta zcela zabírá naše velká kníračka Safi, a dát k ní v jejích pěti měsících cosi jako zavazadlo si ještě netroufáme. Děti jsme posadili dozadu spolu s pány – jorkem Čakym, číňánkem Timim a peruánkem Sidim. Hárající Geenu jsem chtěla dát do přepravky a do kufru k Safi, aby zůstala „utajená“ pánské části auta, ale ouvej. Před nějakým časem jsem půjčila přepravku kamarádce, a teď ji nemám. Nervozita stoupá, ale tu se objevuje náš prima soused, který nám nabízí jejich přepravku na pejska. Hurá! Ulevilo se mi. Snad pojedeme trochu v klidu. Safi jsem na cestu hodila vepřové ucho, aby se zabavila, a utěšovala jsem se, že okýnka budeme mít stažená, tudíž smrt smradem nehrozí.
V první zatáčce se přepravka z Geenou převrátila vzhůru nohama, naše princezna samozřejmě začala ječet, a ihned byla odtajněna. Zastavila jsem, vše narovnala a zabezpečila, ale to už naše auto vypadalo jako pojízdný rozhlas, protože pánové začali všichni výt jako o život. Manžel se na mě jen tak podíval se slovy: „Neřeš to, my stejně nebudeme nikdy normální.“ A vyrazili jsme směr jih.
Vytí po několika minutách ustalo, občas se ozvala jen nějaká stížnost ze zadu nebo se Safi pokusila rozdělat oka v síti, která ji dělila od dětí.
Přijeli jsme večer, a nastalo „šílené“ vystupování z auta, samozřejmě tak, aby se pánové a dáma nepotkali. Takže Geena a Safi se mnou na zahradu, a pánové s dětmi na ulici. Manžel ihned postavil klec v zadní místnosti a pak jsme se postupně přeskupili. Konečně jsme si sedli, ale to se Safi rozhodla, že má hroznou žízeň a po vydatném napití svými vousy pocákala lino po celé kuchyni. Aby se babička na té vodě nenatáhla, utřela jsem Safiiny vousy a taky podlahu v kuchyni, pak se Safi došla napít znova… po třetím napití jsem ji i s miskou vyšoupla na chodbu.
Přišla doba spaní. Děti s manželem a psími kluky odešli do podkroví a já s Geenou a Safi do pokoje dole, kam se dá jít jen přes místnost, kde spí babička s dědou. Geena je doma spát zvyklá, pro Safi to byla premiéra. Lehla jsem si na gauč a ukázala jsem jí, aby si lehla vedle postele. Otočila jsem se na bok a tu se mi Safi válela na gauči v nohách. Setřásla jsem ji dolů, a znova jí ukázala její místo. Začala nervózně popocházet po místnosti. Řekla jsem si, že je jí určitě horko, když spí normálně venku, a tak jsem otevřela okno. Znovu jsem si lehla, když kolem okna prošel jakýsi místní opilec. Safi už hlídá, takže spustila BUF BUF svým barytonem. Naštvaně jsem vstala a okno zase zavřela se slovy: „Tak se budeme vařit obě!“
Zase jsem si lehla, už skoro usínám, když najednou ŽUCH! Hekla jsem skoro vyraženým dechem. Safi se mi válí celým tělem po zádech a spí přímo na MNĚ!!! Tak a dost!!! Vyskočila jsem, setřásla jí ze sebe, nabrala dech a eliminovala další možné stížnosti tím, že jsem došla pro „mísu“ vody. Safi se s vydatným mlaskáním napila, a vypadala, že třeba usne. Já už bych teda docela spala. Zavírám víčka, když tu najednou můj obličej objede vousatá tlama plná vody a zbytků vepřového ucha (pozůstatek ještě z auta). Přemáhám se, abych nezvracela. Ani nevím, kdy jsem usnula, zato jsem už v půl 6 ráno potřebovala na záchod a tím pádem dámy taky, takže jsem se prošla v noční košili po zahradě, a pak je ještě přemluvila ke chvilce spánku.
Další den probíhal v pracovním duchu, a také zadělávání všech děr v plotě. Pokaždé, když šla na zahradu Geena, zavřeli jsme kluky do jedné klece, a ti, když kolem nich prohopkala s výrazem ?chcééééš?“, začali všichni tři seřazení od největšího po nejmenšího výt jako šakali. Safi po celý den nechtěla pochopit, že nebude sedět na lavici v kuchyni a vehementně se s námi pokoušela zavařovat červenou řepu. Příští noc byla… no byla, ale nic si z ní nepamatuju, obě, vlastně všechny tři, jsme spaly jako zabité až do půl deváté, což považuji za svůj osobní rekord vůbec.
Po obědě jsme se opět zcela „šíleně“ poskládali podle jasného postupu do auta a vyrazili směr domov s tím, že si uděláme přestávku u mé maminky, kterou máme zhruba na půlce cesty k domovu. V tom horku to byla žádaná zastávka nejen pro nás, ale především pro psy. Takže opět „šílené“ vystupování a rozdělení na pány a dámy, samozřejmě každý jiným směrem, potom Geena šup do přepravky a do ložnice, teprve pak kluci do bytu atd. atd., posléze nástup do auta a ještě jedna zastávka u Hypernovy pro pečivo spojená s napojením smečky.
Přijeli jsme večer, totálně utahaní, naštěstí nejen my, ale i psi. Hned ten den jsem volala kamarádce, aby mi o dovolené hlídala Geenu, protože představa, že bychom vezli háravku s sebou na dovču v tomhle složení, by mě asi zabila!
Ale jelikož s námi pojede Safi a bude s námi spát v pokoji, máme už teď o zábavu postaráno…