„Jsem v průšvihu!“ ozvalo se z dětského pokoje a mě bylo hned jasné, že já taky. Za dvě hodiny jsme měli být na svatbě mojí neteře a zrovna teď utekl naší dceři její potkaní miláček za skříň. Jelikož ho měla pouze jeden den, ochočování se ještě nedobralo svého výsledku a milá Mimi, jak jí říká, prostě zůstala za skříní. Byla jsem ráda, že manžel vůbec zvládl jejich pořízení a teď tohle! Vlezla jsem do dveří, které šly jen stěží otevřít, protože za nimi se válel celý obsah skříně. Byla jsem pěkně naštvaná, protože jsem věděla, jak „snadné“ je chytit sotva odrostlé mládě potkana ve spleti skříní a trubek od topení… Manžel se tvářil zcela klidně, což mne velmi překvapilo, byla jsem potěšena, že na něm soužití se zvířaty zanechalo pozitivní zub času. Poprosila jsem ho, jestli by mohl odsunout nebo odklopit skříň, do toho se ozval řev dětí: „Tatííí nééé, vždyť ji rozmačkáááš.“ „Jinak to bohužel nepůjde,“ pravila jsem a zcela polehoučku jsme položili skříň. Mimi to k našemu překvapení přežila a z vesela zaběhla za další kus nábytku. Vytáhli jsme všemožná šťourátka a já jsem si vlezla za zaprášenou skříň, z druhé strany za postelí číhala dcera. Mimi rozhodně nechápala, že se jí snažíme pomoci, a tak běhala sem a tam a tam a sem, vždy, když byla na dosah, pro jistotu změnila směr. Po asi půl hodině se nám podařilo přesvědčit ji, aby vlezla na dceřinu ruku. Uff. A teď honem, dát zpátky skříň, uklidit věci, pokoj… koukám do zrcadla, jak mi z vlasů visí pavučiny, co byly za skříní, myslela jsem, že si stihnu aspoň umýt hlavu… to byl ale vtipný nápad.
Jdu do koupelny a najednou řev. Nedá mi to a běžím zpátky, u dveří stojí zhroucený synek a drží se za hlavu. „Co se zase stalo!“ Už zvyšuju tón. „No mami víš… já jsem prudce zavřela dveře… a Tobík tam měl hlavu…“ „Aha! Tak fajn, ihned ošetři svého bratra!“ Anežka zabalí kus ledu do kapesníku a plácne mu to na čelo, za chvíli vyskočí modřina nad okem jedna radost. Fajn, fajn to budeme zase na svatbě vypadat. Nicméně čas kvapí a kvapí už opravdu hodně, a tak se o překot oblékáme a pádíme do auta, ještě nezapomenout dárky a přáníčka a doufat, že nám někde cestou neskočí pod auto srna.
Obřad jsme stihli a jen jsem se objevila, ženich mi povídá: „Prosím tě, zorganizuj to tady.“ Vyčítavě jsem se podívala, proč zase já, ale vzhledem k času jsem přítomné pobídla, ať vytvoří dvojice, seřadila je jak mají svatebčané být, trochu je popohnala do schodů, vzala nevěstě kabátek a už jsme byli ve svatebním salonku.
Cestou z obřadu jsme ještě jeli vyzvednout naši kníračku, která byla cvičit beze mě. Vzali si ji do péče chovatelé, za což jsem byla nesmírně vděčná. Asi půl hodiny jsme čekali v autě. Aby nebyla nuda, hráli jsme různé předškolní, školní i pubertální hry, jejichž cílem bylo, jak už to tak bývá, vytočit rodiče… Manžel nakonec vyskočil z auta a šel na chvíli na vzduch, aby se vzpamatoval. Děti vybuzeny předešlou hrou pozamykaly celé auto zevnitř a začaly ručně odmlžovat skla uvnitř auta. To můj manžel nesnáší a když to uviděl, běžel úprkem k autu, že si to s nimi vyřídí, ale ouha, do auta se dostat nešlo. Tobík si to náležitě vychutnal a zajel prstíky až do rohů okénka. Manžel i auto se kymácelo vzteky, ale to už se blížili naši chovatelé s druhým autem a se Safi. Děti pravily, že raději jedou se mnou a společně jsme vystoupili z auta mého manžela. Probrali jsme s chovateli postřehy z výcviku a chystali se odjet, když tu najednou… hra pokračuje. Děti pozavíraly celé auto, ale tentokrát jsem nebyla uvnitř já, nýbrž klíčky od něj… Nebudu opakovat výrazy, které jsem musela vyslechnout, děti jsem mávnutím ruky zahnala do auta, kde na posunkový povel takřka ležely, a pokusila se uklidnit manžela. Chovatelé nám půjčili několik typů drátu a zatímco já jsem se snažila šátráním domoci otevření auta, manžel šel sehnat někoho profesionálnějšího. Vzhledem k tomu, že byl jen v saku a košili, což je v prosinci trochu málo, rychle vychladl. Poslal nás domů a sám se obětoval.
Po hodině a půl dorazil i s autem domů, doufala jsem, že tentokrát máme vybráno, protože před námi byla ještě hostina. Anežce jsem sdělila, že vzhledem k tomu, jaké škody dneska páchá, by bylo lepší, kdyby se raději ničeho nedotýkala. Tiše souhlasila, protože další průšvih už by byl opravdu moc. Po hodině jsme se vypravili na hostinu. Manžel dostal nápad, že bude v autě zpívat operu. Hlas má vskutku zvučný, takže normálně téměř padají tašky ze střechy a v prostoru auta to bylo téměř vražedné. Zezadu ho hip hopem doplnily děti a celkově jsem měla pocit, že se mi asi něco stane. Tvářila jsem se ale naprosto nepřítomně, abych nezavdala příčinu k ještě většímu jásání… Během toho řevu mi zrál v hlavě jeden velmi ošklivý odvetný plán. Počkala jsem si, až nebudeme na křižovatce a až zpředu, zezadu ani z boku nebude ani jedno auto. Stále jsem se tvářila zcela nepřítomně. A pak jsem z ničeho nic, rovněž operně, zařvala směrem k manželovi. Chvíli to vypadalo, že se o něj pokouší infarkt, zezelenal a po několika minutách z něj vypadlo: „Tys mě ale vyděsila!“ Pak ale až na místo hostiny zavládlo v autě hrobové, spořádané ticho.
Ale ani já jsem nebyla ušetřena, kombinace svatebních dobrot a koktejlů mi vrazila smrtelnou ránu. Po příjezdu domů jsem v pravidelném rytmu lítala na onu místnůstku a v mezičase ještě venčila jednoho ze psů, který na tom byl podobně. Nakonec vylezl i nazelenalý Tobík, který odzkoušel snad všechny nealko koktejly, co na svatbě byly. Místo teplé lahve jsem si přiložila na břicho naší naháčku a doufala, že do rána neumřu.
A jak to všechno začalo? No přece hledáním černobílé myšky…