Ani nevím, jak se mi to přihodilo… Teda už vím, začalo to černou šestikilovou kuličkou před necelými dvěma lety. Do našeho domu, tedy spíš k našemu domu, přibyla fenka velkého černého knírače Safira. Jelikož se mimořádně vydařila a byla by velká škoda, aby tu po ní jednou neběhalo potomstvo, rozhodla jsem se ji nejen kapánek vycvičit, ale také ji uchovnit. Knírač, jak známo, patří mezi pracovní plemena, a ta mají kromě jiného povinnou zkoušku, takže mě čekalo něco docela nového. Před lety jsem sice měla rovněž velkého psa a cvičila jsem ho, ale připravit psa na zkoušku, to je něco docela jiného.

Trénujeme

Základní věci, jako přivolání jsme cvičili od miminka, někdy mě pěkně převezla, když začala divoce honit bažanty ukryté v obilí nebo jinou polní havěť, rovněž zkoušela moje nervy v jiných disciplínách, například při odložení, kdy při vyslovení slova „zůstaň“ sebou švihla na bok, jako leklá ryba a „teda zůstala“. Co jí vytknout, že? Povel přece splnila, ale já jsem dobře věděla, že to její cvičení bude jednou velká estráda. Byly ale chvíle, kdy mě naopak překvapila, co už umí. Kamarádka šla na zkoušku a trénovala, my jsme šly s ní a jen tak z legrace jsme dělaly všechny povely s nimi a světe div se, Safi měla odložení ve vzorné pozici, na 30m a 2 minuty, jako když vyšvihne, málem mi vypadly oči z důlků. Pošla jsem různé zkoušky, které se pro nás v tuto chvíli hodily a vyběhlo na mě ZZO. Pozorně jsem si přečetla co tam je a říkala jsem si: „To bychom měly zvládnout“. Asi v té době najednou Safira přestala nosit aport, který nosila od miminka až doteď. Málem mě trefilo. Vzpomněla jsem si na slova chovatele: „Až si budeš myslet, že něco umí a bude jí tak rok a půl, tak to najednou umět nebude a bude se třeba tvářit, že to v životě neslyšela.“ Co teď?

když chce, tak umí...Kníračí pantomima

Knírač, jak známo, „myslí“, někdy až moc. Navíc je velmi bystrý a hodně si pamatuje, jednu vaši chybu vám umí okamžitě naservírovat. Pokud ji zopakujete víckrát, máte zaděláno na ještě lepší lahůdky. Naše Safinka je poměrně velký kliďas a aby dobře pracovala, musí se nadchnout. To je ale úkol pro mě. Vybičovala jsem se k takovým emočním výkonům, že mít borderku, tancovala by mi do rytmu čardáš na hlavě a ještě při tom tleskala. U Safi jsem se dočkala přiměřeného nadšení pro cvik a jistého zlepšení určitých cviků, ale hlavně, „vrátil“ se nám aport. Musela jsem se tak nakažlivě nadchnout, aby se to přeneslo na ní, naštěstí jsem nemusela míček nosit v hubě já, to už vzala na sebe. Domů jsme se vracely následovně – Safi nadšená a veselá, já vyflusaná a vybitá jako baterky, ale s dobrým pocitem.

Den předem

Den před zkouškou jsme byly na obranách, první kolo bylo výborné, i zákus se nám zlepšil, a tak jsem se těšila na druhé, ale… mezi tím se odkudsi přikutálelo odrostlé kotě, usadilo se na lavičku a rozvážně sledovalo obrany. Na reakci Safiry jsem si uvědomila, jak dobře knírač vidí i přes tu svou ofinu. Na kopečku ztuhla a zrak zapíchla do kočky. Na figuranta už si nevzdechla. Nakonec se nám mourinu podařilo vypudit, i když vracela se jako bumerang. Uvědomila jsem si, že zítra máme na tomhle place zkoušky a pokud odněkud zase vyleze kočka, nevím, nevím, jak tohle dopadne.

Den D

Ráno zazvonil budík a mě se udělalo nevolno. Obvykle trému nemám, ale tohle nějak nešlo, hlavně proto, že jsem nikdy na žádné zkoušce ani nebyla a byla jsem přesvědčená, že zapomenu i hlášení. „Pane rozhodčí, psovod Petra…“ – opakovala jsem si cestou do koupelny a přemýšlela, že snad ani raději nebudu snídat. Pobalila jsem věci, natáhla jsem tlusté ponožky, zateplené kalhoty, rolák a bundu a došla pro Safi. Vylezla rozespale z kotce a koukala se na mě, proč jí jako v neděli budím v tuhle nehoráznou dobu. Když ale viděla batůžek značící dobrodrůžo, ihned se nadchla. Na cvičák jsme přijely včas a šly jsme se ještě projít a uvolnit do parku. Pak jsem Safi dala zase do kufru a šla se zahřát do klubovny. Po chvíli přijel pan rozhodčí a věci se daly do pohybu. Část lidí odjela na stopy a já se dozvěděla, že na poslušnost půjdu jako první. Trochu mě to zarazilo, protože vlastně nikoho před sebou neuvidím a nic neokoukám a… no nakonec budu asi ráda, že to budu mít za sebou.

Přišel čas odložit aporty do stojanu, vedle všech těch předpisových činek jsem zardělá položila náš balonek s předsevzetím, že příště už by to třeba mohla být taky činka, ale to už bude cvičení hotová činohra.

Pan rozhodčí na mě mávl, a tak jsme vyrazily. Kupodivu i hlášení jsem zvládla. Započala chůze u nohy, asi dvakrát jsem předběhla pana rozhodčího a povel udělala sama. Laskavě mě upozornil, že musím čekat na „jeho pokyn“. Trochu jsem se uklidnila a asi jen jednou jsem místo čelem vzad udělala vpravo vbok. Pan rozhodčí se usmál a řekl: „No u ženských to toleruju“. No byla jsem docela ráda, že jsem ženská. U přivolání mě Safi dostala. Než psa vypustíte a přivoláte, musíte říct, jak budete přivolávat, jestli ke mně nebo k noze. Řekla jsem ke mně a Safi pro mě zcela nepochopitelně přiběhla k noze. Takže bodíky dolů.

Mezi tím se ze zeleně začaly vynořovat kočky, ne jedna, ale co jsem postřehla, aspoň tři. Začal se o mě pokoušet infarkt. Naštěstí se jeden z kynologů rozhodl je rychle odklidit a posílal je z kopce zase zpátky dolů.

Obraty u nohy až na malé nepřesnosti byly dobré, i sedni a lehni a dokonce i odložení za chůze bylo hezké, dostali jsme za něj plný počet bodů. A přišel aport. Pan rozhodčí zavelel: „Hoďte to k plotu.“ „To nebude dobrý,“ pomyslela jsem si, protože tam je moc co čuchat apod. Safi vyběhla, doběhla k míčku a… začala čuchat. „A to je konec,“ pomyslela jsem si, „protože tady nadchnout psa moc nejde.“ Přišel druhý pokus, nevěřila jsem, že ho přinese. Hodila jsem míček, zařvala aport a Safi vyběhla, a přinesla, pomalu mi ho dala do ruky. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Pokračovaly jsme na odložení. „To by mělo být v pohodě,“ řekla jsem si. Ale člověk míní… v pohodě by to bylo, kdyby se pejsek cvičící po nás nerozhodl potrápit paničku a neutíkal s aportem. Utíkal tak dlouho, až byl skoro u Safiry a to už mi bylo mdlo, protože se kámoší a víme jak by si to mohla vyložit. Podívala jsem se na ní pohledem typu: „Zvedni se a je po tobě!“ Asi to zabralo, protože čumák zapíchla do země a tvářila se, že tam není. Nakonec pan rozhodčí uznal, že je poctivě odložená už dost dlouho a nechal mě, abych si pro ní došla. Když jsem slyšela, že jsme prošly, hrozně se mi ulevilo. Čekala nás sice ještě část speciálních cviků, ale to jsem věděla, že bude u Safi v pohodě. A tak to taky bylo. Druhou část složila na prospěla výborně ve všech bodech. Měla jsem obrovskou radost a jak jen to šlo, Safi jsem odměnila. Na sebe jsem taky nezapomněla a konečně jsem si dala něco dobrého. V klubovně se podávaly báječné kuřecí řízky. Nakonec jsme ještě vyrazily do parku, trochu poškádlit veverky. Najednou jako by mi psa někdo vyměnil, jakmile Safi uviděla veverky, lítala po lese jako zběsilá, div nelezla po stromech. Tak vitální jsem ji už dlouho neviděla. Dalo mi hodně práce ji přivolat zpátky, ještě že už to nebylo na zkoušky, ale užila si to. Doma dostala dobrou ňamku a véééliké pomuchlání. Jsem ráda, že naše kolektivní práce měla úspěch a teď nám nezbývá, než pracovat na dalších cvicích, abychom pokročily dál. Určitě z toho budu zase na nervy.