Před pár lety by mě ani ve snu nenapadlo, že se stanu chovatelkou psů. Sice jsem je měla vždy ráda a byli nedílnou součástí života, ale na chov jsem nepomýšlela. Jak tedy došlo k tomu, že jsem změnila názor?
Byla to neskutečná shoda životních okolností a dvě holá stvoření s puntíky.
Když mi náhle zemřela fenka shih-tzu, nemohl se na mě manžel koukat, jak stále pláču, a poslal mě, ať si koupím štěňátko. Už dopředu jsem si vysnila, že jednou… si koupím naháčka (čínského chocholatého psa – HA). Prolezla jsem mraky webových stránek, přečetla kde co, ale nepočítala jsem, že to bude tak brzo, protože mojí fence bylo teprve 7 let, když zemřela.
Prolezla jsem inzeráty a rozjela jsem se do blízké chovatelské stanice, která jak se ukázalo, byla doslova za humny. Přivítala mě velice milá paní, která mi o plemenu i o svých pejscích sdělila mnoho zajímavých informací, snesla rodokmeny, zkrátka to bylo to, co jsem od chovatele čekala. Dvě psí miminka byla ještě volná a já chtěla chlapečka, nicméně holčička se ke mně měla více. Vzhledem k tomu, že jsem chtěla alespoň na jednu výstavu, chovatelka mě ubezpečila, že pejsek bude pro mě lepší, a také vysvětlila proč. Povahově byl srdnatější, a také pro rodičích zdědil více plusů ve vzhledu. Zpočátku jsem to moc nechápala, ale dnes jsem vděčná. Také už vím, že dobrý chovatel by vám měl umět vybrat štěně takříkajíc „na míru“, podle toho, co s ním zamýšlíte.
Odvezli jsme si tedy mého vysněného naháčka domů a já jsem se snažila načerpat co nejvíce informací, jak se to vlastně dělá, když se pejsek vystavuje. Timíček mi v tom znamenitě pomáhal, a měla jsem také oporu v chovatelce. První výstava byla pro mě docela náročná (migréna, rozbité auto atd.), ale nadchla mě tak, že jsem si řekla, že určitě nebude jediná.
Za několik měsíců se můj manžel zamiloval do peruánského naháče a do naší smečky přibyl ještě jeden holý kluk. Už od mala byl velice impozantní a nevzít ho na výstavu, by byl vzhledem k početnosti tohoto plemene hřích. Sidi, jak se jmenuje, sice nádherně stál, to už od mala, ale ze všech sil odporoval jakékoli snaze chodit na vodítku. Jen díky jeho vzhledu a povaze jsem se nevzdala a trpělivě ho připravovala na výstavní kariéru. Nakonec se z něj stal pes, který na výstavách chodí jako manekýn po molu.
Později mě začalo být líto, že si nikdy nevychutnám, jaké je to mít také psí potomky, a tak vzhledem k tomu, že jsme se přestěhovali do domečku, přibyla k nám i holčička (čínský chocholatý pes – PP) labutěnka. V tu dobu jsem si už zažádala o název CHS. Psí miminka budeme mít sice nejdříve za 1,5 roku, ale vše chci řešit s předstihem. Chci, aby moje psí děti, nesly jméno mojí CHS, a těším se, až se na ně pojedu podívat, třeba na výstavu. Mezi tím, se již Sidi stal hrdým tatínkem, takže jsme prošli peripetiemi kolem krytí.
Pro všechny, kteří váhají, zda chovat pejsky s nebo bez PP, chci říci, že vyřízení formalit není zase tak složité, a pokud máte dobrého chovatele nebo zkušenější známé, můžete to určitě zvládnout. Ne vždy je vůbec nutné psa vystavovat (to zjistíte v chovtelském klubu daného plemene), a pokud nechcete mít svou CHS, můžete se domluvit s některým chovatelem a štěňátka odchovat pod názvem jeho CHS. Určitě budete na své psí potomky hrdí, a díky jejich nezaměnitelnému jménu je budete moci sledovat, po celý jejich život.