Tak jako mnoho českých chovatelů, nenechala jsem si ujít příležitost přihlásit se na světovou výstavu do Bratislavy. Bratislava je pro nás dostupná nejen vzdáleností, ale i finančně a rovněž se tu pohodlně domluví i jazykově méně nadaní, jako například já…

Otázka byla, jaké psy pro takovou příležitost zvolit. Je to výstava s vyššími nároky a nemá smysl hlásit každé zvíře. Přemýšlela jsem dlouho a nakonec jsem vybrala Elinku a Safi. Obě mají vynikající výsledky a povahu relativně odolnou stresu, a že světovka stres opravdu je. Hotel jsem objednala raději hodně dopředu, jelikož jsem předpokládala že tu bude opravdu nával. Nezapomněla jsem ani na parkoviště, protože jistota je jistota. Ukázalo se, že to bylo víc než dobře. Přesto nastalo hodně situací, kdy se o mě pokoušel infarkt. No všechno se prostě odhadnout nedá.

S manželem, který mi dělal doprovod a jsem za to moc ráda, jsme se rozhodli jet již ve středu, abychom si před prvním dnem výstavy ještě odpočinuli. Počasí bylo nádherné a cesta ubíhala jakoby sama. Ani jsme se nenadáli a byli jsme na slovenských hranicích. Když jsme zastavili, objevil se u našeho auta zoufalý muž mluvící anglicky. Pochopili jsme, že patří k výpravě, která jede rovněž na výstavu. Chvíli trvalo, než jsme pochopili, co se děje, ale nakonec jsme se domluvili, že jim kleklo auto a potřebují půjčit startovací kabely. Ještě že vím co je to red and black… Bohužel baterka se tvářila zcela netečně. Na pomoc našemu lidsko psímu kroužku přispěchali i členové vojenské policie. Jeden z nich uměl dobře anglicky, což celé situaci hodně pomáhalo, méně už, že auto nejevilo známky ochoty nechat se oživit. A tak jsme zkoušeli možné i nemožné a naši hafani ve složení několika faraonů, jednoho afgána a basenžiho, ale také naší peruánky a kníračky se snažili přežít to vedro a zoufalství. Po nějaké době jsme s manželem usoudili, že pro cizince je nemožné najít mechanika, a tak jsme pro něj vyrazili sami. Páni policisti nám dali tip a tak jsme po několika nadávkám směrem k naší navigaci našli servis. Mechanici nebyli moc ochotní, ale nakonec se jeden uvolil, že pojede za námi. Při nájezdu na dálnici najednou zmizel. Mysleli jsme, že zná lepší cestu než my a jeli jsme dál. Když jsme se vrátili k naším již známým, málem už měli rozebranou půlku motoru a mechanik nikde…..čekali jsme snad půl hodiny a došli k závěru, že se na nás vykašlal. Nakonec, když už jsme nedoufali, přijel. Ujal se své práce, a tak jsme se mohli s dobrým pocitem rozloučit a jet do hotelu.

večeře v hoteluPo dalších šedesáti kilometrech nás uvítala rušná Bratislava. Navigace se s námi přestala hádat, tedy spíš my s ní, protože v neznámém městě jsme jí nemohli odporovat, a dovedla nás k cíli. S úlevou jsme vynosili bagáž a padli do postele, všichni do jednoho… Večer jsme zašli na večeři do hotelové restaurace, holky šly s námi, večer to pan ředitel dovolil. Safi je velmi způsobná, padne a leží, ale Ela by nejraději jedla s námi z talíře. Připadala jsem si, jako když mám na klíně roční dítě. Nakonec jsme se kolektivně najedli a dokonce jsme si dali vínečko s přáteli. V hotelu jsme získali ještě další spřízněné duše, zejména v řadách hotelového personálu, kterému učarovala zejména naše družná Safinka.

Připravili jsme si věci na čtvrteční vystavování a vyvenčili hafiny. Bohužel poněkud pozdě jsme si na potemnělém parkovišti všimli povalujících se střepů. Rychle jsme z toho místa odešli, ale netušili jsme, že pozdě… Nařídili jsme si budíka na šestou hodinu a šli spát. V pět hodin ráno mě vzbudil hluk z vedlejšího pokoje. Říkala jsem si, že to jsou šílenci, když vstávají tak brzo….nebyli, zato my ano. Pochopila jsem to o dvě hodiny později. Mezi tím, se Safi stihla při ranním venčení vyválet v něčem hoodně „voňavém”. Vyměnili jsme si několik ostrých slov a některá jsme adresovali i Safi, kterou jsme drhli a odsmraďovali v koupelně. V tomto „optimistickém” a „voňavém” duchu jsme vyrazili směr výstaviště. Ačkoliv není moc daleko od hotelu, situace v dopravě natolik zhoustla, že naděje na včasný příjezd se postupem času stala mizivou. Dopravní předpisy přestaly existovat pro většinu řidičů, až na několik málo míst, kde se vyskytovala policie. Čím více jsme se blížili k výstavišti, tím víc atmosféra houstla a zoufalství vystavovatelů, tedy i moje bylo všudypřítomné. Po hodině a půl jsme dorazili na místo a mě zbylo 15 min na najití kruhu a vyzvednutí papírů. Myslím, že jsem trhla několik osobních rekordů. Rekord v sebeovládání, když vás posílají od nikud nikam a nikdo neví kde co je, rekord v běhu, když jsem stihla všechny haly oběhnout dvakrát a rekord ve zvládnutí nemožného, když jsem našla svůj kruh dvě minuty před koncem přejímky. Vypadala jsem jako bych právě doběhla maraton, rudá v obličeji, splavená jako kůň nervy na hadry. Teď mě čekal další obtížný úkol, vrátit se k autu, tedy vůbec ho najít a pomoct manželovi s věcmi. Zdálo se to stejně nemožné, jako najít kruh. Matně jsem si pamatovala, kudy jsem vůbec přiběhla… U druhé haly jsem ho uviděla…stál tam opřený o náš psí maxi domeček, v ruce obě židle, vodu, misku a obě holky na vodítku, chvílemi jsem ho podezřívala, že mu narostly další ruce…. Byli jsme velmi šťastní, že jsme se našli. Vlekla jsem ho tou šílenou cestou zase dolů k našemu kruhu. Rozbili jsme stan, tedy domeček, nastrkali tam holky a snažili jsme se rozdýchat. Nakonec se začalo vystavovat nejméně o hodinu později.

Elinku trochu zlobilo oko, ale průvan z auta to celé zhoršil, během čekání se stavu oka podepsala ještě klimatizace, vypadalo to nedobře, ale zvládali jsme to. Horší překvapení na nás ale čekalo. Když už na nás přišla řada, doufala jsem, že i přes ten stres bude Ela v pohodě. Příjemně mě překvapila. V postoji stála moc hezky a trpělivě, zuby si nechala v klidu prohlédnou a pak jsme se rozběhly…. S hrůzou jsem zjistila, že Ela kulhá, ale tak, že jsem to cítila a viděla i já, natož rozhodčí. Málem mě trefilo. Co už teď s tím. Když jsme už zase stály, osahávala jsem jí nenápadně nohy, na jednu reagovala citlivě. Nepřišlo mi to tak hrozné, nicméně v pohybu si na ní ulevovala opravdu hodně. Dostali jsme velmi dobrou. Posudek byl nicméně velmi pěkný, rozhodčí nám vytkl jen pohyb, což mě opravdu nepřekvapilo. Velmi dobrou dostalo mnoho dalších psů a fen, i takoví, kteří vyhrávají doma i v cizině, takže to moje VD s kulhající Elinkou bylo vlastně super. Z hodnocení jsme byli ve většině případů dosti překvapení všichni a já došla k závěru, že ničemu nerozumím. Jak jsem ale následně zjistila, bylo tomu tak i u jiných plemen. Když už byl klid zjistili jsme, že padli jsme...si Elinka při venčení nařízla kůži mezi prsty, při běžné chůzi byla celkem v klidu, ale v běhu jí to bolelo, takže jsme si přijely na světovku zakulhat… Co mi ale udělalo velkou radost, že jsem zde viděla obě dcery našeho Sidika. Obě jsou moc hezké a tatínka nezapřou. Obě dostaly výbornou, to byl velký úspěch. Ještě větší úspěch pro mě byl, že mladší Kikinka, ke které nebyl osud příliš laskavý, má sice již třetí paničku, ale teď už hodnou a napořád.

Po výstavě jsem rádi zapluli do hotelových peřin, a to kompletně. Byl před námi ještě jeden den výstavy, ale mezi tím jeden den volna. Těšili jsme se na procházku Bratislavou, bohužel počasí bylo proti nám.

A jaký byl ten další den výstavy? O tom zase příště.