Jak plynul čas, dávala o sobě miminka vědět čím dál tím víc. Prostor v ohrádce jim začínal být malý a toužili s námi sdílet všechno, jako ostatní psi ze smečky. Začali jsme je pouštět z ohrádky. Samozřejmě že to muselo být pod dozorem. Brzo jsem se nestačila divit, jak čilá miminka máme. Už ve čtyřech týdnech a ve dvou kilech své váhy, se s přehledem sobě vlastním dokázala vyšplhat do naší postele a pak přeskočit na gauč či konferenční stolek. Když jsme je dali dolů, do dvou minut byla zase nahoře. Uhlídat ten pytel blech se zdálo nemožné. Dost často jsme prali matraci a měnili deky na posteli… ubyl nám další kus dřevěného sloupku postele, zmizelo několik párů ponožek… Fatální problém ale byl, že v té době ještě neuměla skákat dolů, takže občas se vrhala střemhlav z postele, gauče, stolu…Celá rodina měla co dělat. Hlavním cílem bylo utahat mímany, aby aspoň chvíli spali. Zdatně nám v tom pomáhala jejich maminka a teta Toffee. Když už jich měly dost i ony, odklidily se do vyšších pater.

Další kapitola byla podestýlání. Vyměnit noviny nebo plínky v době jejich aktivní fáze bylo jako házet hrách na zeď, no, i když z toho hrachu by bylo míň nepořádku…Je večer, mimina spí, potichu se kradu pro noviny. Sbírám ty počůrané a zlehka pokládám nové, jenže….Ariett otevřela oko, potom druhé a za ní hned její sourozenci a už to jede. Vrhají se na nově položené noviny a s vervou je cupují na milion kousků, část si jich ještě natahají do pelechu, po chvíli je moje práce úplně v tahu. Muchlám z novinového papíru koule a házím je do ohrádky se slovy: „Tak si podestelte sami”.
Kolem půl dvanácté v noci je konečně klid. Jdu se umýt a tiše doufám, že se mezi tím neprobudí znova…

Je pět hodin ráno, zvoní budík, v ten moment se kosmickou rychlostí vyřítí smečka mimin z pelechu a visejíce na mřížích ječí a ječí. Dělám, že spím a rozhodně nesvítím, jen manžel odešel do kuchyně. Po patnácti minutách nastává na dvě minuty ticho, doufám, že ještě na chvíli usnou, ale to se pletu, Ariettka našla pískací hračku a dalších patnáct minut si vesele píská. Přimáčknu si macík na hlavu a představuju si, že spím…

Vysavač, mixér nebo návštěvy, to pro je pro naše psí miminka denní chleba. Zvládají i koupání bez hysterie. Jsem na ně hrdá. O životě v prostoru bytu ví opravdu mnoho. Kolektivní nájezdy na odpadkový koš zvaný popelnice končí většinou úspěšným vysypání do prostoru kuchyně. Otevřít krabici mléka, žádný problém….všechna mléka jsem z pod postele odstěhovala na špajzku. Luštit křížovku – nemožné, buď nemáte křížovku, nebo tužku nebo oboje naráz. Peersing – stačí říct, naše štěňata zajistí snadno a rychle, ale bezbolestné to nebude. Kočky už se odklidily na okna, pokud se chtějí pohybovat po zemi, riskují, že se z nich stane živá pískací hračka. Kolektivně umí miminka sundat i kocoura skákajícího na okno. Starší členové smečky obývají víc a víc prostor svých pelechů a do obýváku raději nepáchnou, protože jinak by se stali pouťovou atrakcí pro naše malé. Jak jde čas, naučila se miminka skákat i z gauče dolů, jsou rychlejší a šikovnější v každém ohledu.

Jednoho dne nastal čas na procházku ven. Jelikož byla ještě docela zima, musela nahá miminka dostat svetříčky. Navléknout hyperaktivní štěně do svetru je stejné jako nastrkat chobotnici do síťovky. Když už jsem jim konečně svetry nandala, začala si je rvát dolů. Vystrčila jsem je na zápraží, takže moment překvapení je odvedl od nežádoucí činnost, za to chlupáčkovi přišlo děsně legrační, že jeho sourozenci jsou oblečení, a tak je začal tahat za svetry po zahradě….

Je pravda, že po takové škole byla všechna miminka v nových domovech zcela suverénní. Jediné, co neznala byly schody. Když pominu ten binec, užili jsme s nimi také hodně legrace a viděli jsme jejich rozdílné povahy, které se mohly díky volnému pohybu ve smečce dobře rozvinout. Jsem zvědavá, co nám připraví budoucí miminka…