Bylo, nebylo, v jedné zahradě, v jedné hromadě sedělo malé černé kotě. Nad hromadou suti, kam se schovalo, stáli tři velcí psi, štěkali a štěkali, až se jejich panička přišla podívat, co že to tam mají. To milému koťátku zachránilo život, protože jeden ze psů, dobrman, by ho dlouho žít nenechal.
Koťátko, které se ukázalo být kočička, se dostalo do útulné místnosti, kde se mu dostalo pelíšku, záchůdku i papání. Dokonce si načala i nový pytel s psími granulemi, asi měla chudinka velký hlad. Jenže ta hodná panička si kočičku dlouho nechat nemohla, protože by stačilo jednou proklouznout ven, a podepsala by si ortel smrti.
Takže co s ní?
V době, kdy si ta hodná paní kladla tuhle otázku, přijela k ní její kamarádka. Vyprávěla jí, jak jim nějaké dobračisko hodilo za plot tuhle kočičku, a jak je hodná a mazlivá a milá a… jak u ní zůstat nemůže, protože by ji dobrman při první příležitosti zakousl.
A tak kočička putovala do přepravky, záchůdek do auta a jela a jela a jela, paní na ní mluvila a cestou jí vymyslela jméno. Paní a Majda přijely do Majdina nového domova, a panička povídá: „Počkej, až tě páneček uvidí, to bude rachot.“ A byl, ale jiný, než Majda čekala. Vyběhlo jim naproti hooodně psů, a štěkali a skákali a paničku vítali a vítali a ani si nevšimli, co živého to zase přinesla. Postavila přepravku s Majdou do kuchyně a nenápadně otevřela dveře. Do přepravky nakoukly postupně čtyři psí hlavy a kroutily nad tím černým bobečkem hlavami, pak tam nakoukla jedna kočičí, ale to byla jiná. Skoro jako z Tom a Jerry – ta kočka vyprska, vytřeštila oči a vystřelila. Nakonec se před Majdou udělala tma, a koukala na ní obrovská hlava a funěla. Panička jí povídala:“Safi, opatrně, je malinká, to není pískací hračka!!!“ Po chvíli přišel páneček, vytřeštil oči a spráskl ruce, chvíli se mračil, ale pak paničce vyndal takovou boudičku, aby Majda měla kde bydlet a vyrůst, než bude umět víc prskat a utíkat, před těmi pejsky, aby si ji nepletli s hračkou.
Druhý den jí panička začala čistit uši a nevěřila vlastním očím. V těch miniouškách bylo nepopsatelné množství černé špíny a písku, že snad Majda ani nemohla slyšet. Panička jen kroutila hlavou a čistila a čistila. Majda vrněla jako o život a bylo vidět, že se jí ulevilo. Vyjedla za patřičného mlaskání svou misku a usnula ve svém pelíšku.
Bylo, nebylo, inu bylo, jedno malé černé kotě, které nespadlo z nebe, ale z něčí nelaskavé ruky, a přežilo svou smrt do nového života.
„Majdo, za tvou statečnost, vynalézavost a velké srdce ti přeji dlouhý a příjemný život, tvoje nová panička“